Za tajemstvím blanických rytířů - 11.3.2006

9. února 2008 v 11:00 | Jarda |  Výlety
První puchýřská akce roku 2006 se uskutečnila 11. března. A hned jsme se vypravili do trochu vzdálenějších končin, a sice na CHKO Blaník. Sraz na Hlavním nádraží byl proto tentokrát už v 7.15, ale účast byla i přesto téměř rekordní, 11 poutníků z Prahy, Kladna, Říčan a opět i z Dokes u Kladna, odkud nám přibyl další nový účastník Petr.
Vlak nás dovezl až do Vlašimi, kde jsme si dali krátký rozchod na občerstvení v cukrárně či na návštěvu zámeckého parku se známým Čínským pavilonem, který je mimochodem moc pěkný. Škoda, že nebyl čas na prohlídku, zámek vypadá alespoň zvenčí velice hezky. Nezbývá než to někdy v budoucnu ověřit Po téhle městské pauzičce jsme se tedy vypravili na cestu. Zprvu to vypadalo docela rozumně. Navíc větší část červené turistické značky na Blanický vrchol nás vedla spíš po silnici, takže jsme ještě netušili, jak dobrodružné putování nás čeká při sestupu. Prošli jsme takhle vesnicí se zajímavým názvem Kondrac a pak už přišlo první klouzání. Další kus etapy totiž nečekaně vedl lesem dolů, po docela poctivé ledovce, ale doklouzali jsme se všichni. Pak jsme zvládli i další nečekaná překvapení, například úzkou dřevěnou lávku nebo zase strmý výstup, ovšem vydrželi všichni do jednoho, a tak se nám po 10,5 kilometrech konečně ukázal vrchol Blaníka se dřevěnou rozhlednou. Jenom tu jeskyni rytířů jsme v tom spěchu nějak neobjevili, ale aspoň zůstane i dál tajemná a schovaná a možná, že je to dobře. Říká se přece, že rytíři vyjedou, až nám bude nejhůř a to snad ještě hned tak nebude.
Každopádně u rozhledny byl už nejvyšší čas na oběd a pochopitelně taky na rozhled do okolní krajiny, kterou už ale pomalu začaly přikrývat sněhové mraky. Na vrcholku taky nemohlo chybět nezbytné focení a tentokrát jsme se ještě zvěčnili do místní kroniky kombinovaně vytvořenou básní. Sestup z hory už byl trochu pro silnější povahy. Z druhé strany na nás totiž číhal parádní sráz, všechny nohy ale zůstaly celé, ještě že asi platí, co říká Jack Kerouac - "Z hory přece nemůžeš spadnout." Takhle jsme se ve zdraví dostali tedy až do Louňovic pod Blaníkem. Zdálo se, že to nejnáročnější z celé pouti už máme za sebou, ale pak cesta odbočila ze silnice do lesa, kde začaly pořádné závěje. Tak se naše parta prodírala cestou necestou lesem nelesem, polem nepolem po kolena ve sněhu až do Veliše, před kterou se na nás navíc začaly sypat sněhové vločky jako hrom. Skoro bych řekl, že takhle zimní počasí nebylo ani na vánočním výletě, a tak se z naší výpravy, která původně měla nést podtitul Vítání jara stalo spíš Loučení se zimou, což ale určitě neubralo na kvalitě Naopak se ukázalo, že nikdo z nás není padavka, protože jsme statečně odolali a vydrželi. Musím vážně říct, že tímhle koncem to byl zatím možná nejnáročnější výlet, takže k velezaslouženému diplomku uděluje Puchýřský odbor každému členovi obrovskou pochvalu a uznání!!!!!!! A taky poděkování, že jste vůbec vyrazili, i když to platí samozřejmě vždycky.
Po Veliši jsme další, ale už méně zasněženou cestou (jenom tak ke kotníkům ), došli až do Nesperské Lhoty, odkud už vedla zase silnice, která nás po celkem ušláplých 23 kilometrech přivedla do Znosimi, kde na místním nádražíčku byl naplánován cíl. A odtud už bylo zase jenom příjemně, všechny vláčky jely načas, takže domů jsme se dostali živí a zdraví a pořádně turisticky unavení. Ale nemůžu si pomoct, zase to stálo za to, zase to bylo skvělý a už se zase těším na příště!
Tak se mějte, zdrávi došli!
-jar-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama