Únor 2008

Vítání měsíce prosince 2007 - 1.12.2007

9. února 2008 v 11:43 | Jarda |  Výlety
Vánoce a předvánoce jsou časem setkávání, takže ani náš klub jako obvykle neodolal a vyrazil na tradiční prosincovou výpravu. Tentokrát jsme se sešli po docela dlouhé době, ale aspoň jsme se na sebe o to víc těšili. Dnem výletu byl určen první prosincový den roku 2007 a cílem okolí MĚSTA Liběchova.
I přes brzký čas ranního setkání se výletu účastnilo celkem 9 pochodníků, včetně 3 nových tváří - Katčiny spolužačky Lenky, Michalovy přítelkyně Lucky a Verčina přítele Ondry. Vlaková cesta na start probíhala zejména aktualizací informací mezi zúčastněnými, protože za ten rok se přece jen hodně změnilo, no a krátce po 9. jsme už vystupovali na malém liběchovském nádraží. Katka zavřela "dveřéééééé" a celá skupinka se odebrala k místnímu zámku. Ten je bohužel necitlivým chováním majitele stále zničený po povodních z roku 2002 a vypadá to, že tak ještě dlouho zůstane. Škoda, býval to moc hezký výletní cíl, ale výklad s průvodcem nám vynahradil alespoň Ondra, který totiž přímo v Liběchově bydlí.
Od zámku jsme nastoupili na modrou značku, která nás provedla první částí cesty, a to 12 kilometrovým okruhem po okolních lesích, skalách a hlavně sochařských zajímavostech pana Václava Levého, původně zámeckého kuchaře, který se tam učil sochat už někdy před rokem 1845. Nu a protože mu to asi šlo ještě lépe než vaření, stal se nakonec po zahraničních studiích dokonce učitelem takových pozdějších es, jako byl třeba pan Myslbek. První zastávkou cesty byla kaplička Máří Magdalény, která je vytesaná do jednoho kusu skály. Uvnitř je už bohužel hodně poškozená, ale většina z nás tam viděla zřejmě reliéf Rajské zahrady s jabloní. Ještě zajímavější byl ale druhý sochařský komplex - Harfenice. Je už podstatně větší než kaplička a Václav Levý tam vytvořil různé hlavy, schody a jeskynní strážce, které jsme důkladně prozkoumali a prolezli.
Třetí zastávkou byl obrovský had rozseknutý širočinou, a i když na něm už také hodně zapracoval zub času, pořád docela budí respekt. Pak jsme sešli z lesů chvíli zase mezi lidi, do Tupadel a Želíz, které jsou také jedním z tradičních míst pro nástup na námi sledovaný okruh. Hlavně proto, že nad nimi se v lese tyčí asi nejznámější sousoší na trase, legendární Čertovy hlavy, dva divoké obrovské obličeje se šklebem ve tváři. U nich se s námi rozloučili Verča s Ondrou, které čekalo ještě večer baletní představení a my ostatní po krátké svačině pokračovali ještě na Klácelku. Ta je takovým českým historickým památníkem, protože tam vedle sebe najdeme sochy Karla IV., Jana Žižky, Blanických rytířů a také jeskyně s tajuplnými reliéfy. Tahle část působila velmi impozantně a zároveň byla i úžasnou tečkou za celým okruhem, protože z Klácelky už cesta vedla zpět k liběchovskému zámku. Tam nás opustili Michal s Luckou, no a zbývající část skupiny se vydala na poslední etapu dnešního pochodu - 9 km po zelené do Mělníka.
Velká část cesty nás vedla nad údolím Labe a okrajovými částmi Mělníka, jako např. Mlazicemi. To už se uklidnil i déšť, který nás hlavně dopoledne trochu zlobil, a tak jsme k Mělníku přicházeli příjemně prošlí, docela sušší a natěšení na slibovanou restaurační cílovou zastávku. Po cestě jsme si ještě zkoušeli tipovat, kolik vagónů mají náklaďáky a pak už jsme strmým kopcem došplhali až do centra města, kde nás upoutala malá Pizzerie Ivana. Výběr to byl více než dobrý, pizzu i těstoviny tam mají výtečné, takové poctivé, téměř jako italské.
Večeře nás uvedla do báječné nálady, se kterou jsme pak ještě tiše obdivovali kouzelnou krásu nočního soutoku Labe a Vltavy, od něhož už naše kroky vedly na mělnické nádraží. Ve vlaku jsme pak dostali Terčiny diplomky, tentokrát každý kus originální ruční práce a příjemně unavení zamířili domů.
Že se nám ten výlet ale zase vydařil! Tak příště ahoj a hezké předvánoce:-)
-jar-

Z Kouřimi do Sázavy - 16.12.2006

9. února 2008 v 11:24 | Jarda |  Výlety
Fotky z tohoto výletu naleznete zde: http://puchyri.rajce.idnes.cz/Z_Kourimi_do_Sazavy/
Výroční sváteční puchýřský sraz se tentokrát uskutečnil 16. prosince 2006. A i letos se myslím velice povedl a podařil - pro Terku možná až nečekaně, protože někteří tradiční účastníci buď onemocněli, nebo jim školní a podobné povinnosti znemožnily účast, a do poslední chvíle tak nebylo konání výletu zcela jisté. Ovšem náš klub jen tak něco nepoloží, dorazili totiž účastníci méně pravidelní a dokonce opět jeden zcela nový, tentokrát Martin:-) A tak se nakonec na Masarykově nádraží ráno před osmou hodinou sešla solidní sestava šesti turistů, zajímavá i tím, že Terka měla nakonec na starost čistě pánskou skupinu.
Z Prahy jsme dojeli do Peček, kde už čekal jeden přeplněný motorový vláček do Kouřimi. Cestu jsme tak absolvovali ve stoje, ale Jirka mohl díky tomu dokonce asistovat strojvůdci při opravě drobné poruchy dveří. :-)
Kouřim je město starobylé, ale nutno přiznat, že na okrajích taky poměrně omšelé, k tomu se ale za chvíli dostanu. Naším prvním cílem byl totiž místní Skanzen lidových staveb, v němž se dnes konal národopisný vánoční program - už z dálky se ozývala dechovková hitparáda střídaná písněmi jako Vánoce, Vánoce přicházejí:-) Mezitím se vyloupnul krásný slunečný den, takový až nezimní, ale to už tuto zimu není příliš překvapivé, že? Každopádně jsme si tak mohli v klidu a pohodě prohlídnout různé špýchary, hospodu, vybavenou stodolu nebo třeba kovárnu, kde právě mistr kovář pracoval s měchem a železem. V jiných chaloupkách zase bydleli perníkáři nebo řezbáři, a v tzv. jílovském sklípku byla zase výstava betlémů a historie Vánoc. Myslím, že pořadatelé zaslouží uznání za zajímavý program, však taky byl skanzen plný lidí, dokonce přijely i celé autobusové zájezdy. Jak se knižně říká, Genius loci byl přítomen, a zůstal s námi celý den.
Po prohlídce jsme se ale vydali dál, směrem k trempské řece Sázavě. A tady ovšem teprve začala ta pravá adventura.
Level 1 - Molitorov - to byl jen rozjezd, ještě celkem normální vesnice Level 2 - Diblíkov - obec z 90 % zcela vybydlená, nejvíc nás asi překvapil mezi zbytky staré stodvacítky asi 10 letý chlapec s dotazem "Nemáš cíga?" Pozoruhodné bylo všimnout si, jak všechny ostatní domy, krom těch vybydlených, měly pečlivě zamřížovaná okna:-) Za obcí jsme míjeli podél cesty záhadně rozmístěné posedy, vypadaly skoro jako nějaké obranné věže, ale naštěstí nás nikdo nezasáhnul a bez ztráty životů jsme postoupili do Levelu 3, kterým byl oběd na prosluněných kládách již bezpečně daleko od kouřimských lesů:-) Následoval klidný 4. level, kdy jsme si dokonce zkusili v lese zaběhat, autorem nápadu byl Martin, slíbil jsem, že to musím vysloveně zmínit:-) Obtížný 5. level se pak odehrál kousek od vsi s názvem Mělník, kdy nás na silnici překvapila smečka 4 psů, nás bylo ale 6 a poté co jsme vytvořili rojnici se psi (zbaběle rychle) stáhli zpátky k podivně vyhlížejícímu stavení :-)
Ale to už se dobrodružství vážně chýlilo ke konci, pod námi se v údolí objevila Sázava, Kristián s Martinem zamáčkli slzu, protože se rozpomněli na letní zážitky z těchto míst a celá naše skupina se pomalu přesunula k nádraží Sázava-Černé Budy, odkud jsme kolem 16.30 vyrazili domů. Ve vlaku se opět konala výroční ochutnávka cukroví, a zase bylo vynikající:-)
Pražská rozlučka se nesla už tradičně v duchu přání hezkých Vánoc a nového roku, kterým i já svůj příspěvek zakončím. Ještě bych rád zmínil, že jsem s Jirkou pak ještě chvilku poseděl v Restauraci Hradčanská a to byl alespoň pro mě už úplný konec poslední letošní puchýřské akce.
A to přání... Bylo to zase moc pěkné a doufám, že celý příští rok nám to vydrží aspoň taky tak anebo ještě lépe! Zdrávi došli!!!
-jar-

Kamenem sem, kamenem tam - 30.9.2006

9. února 2008 v 11:13 | Jarda |  Výlety
Fotky z tohoto výletu naleznete zde: http://puchyri.rajce.idnes.cz/Kounovske_rady/
Rok 2006 se zatím zapsal nejen dlouhou zimou, ale také příjemně dlouhým babím létem. No a právě toho jsme využili na naší podzimní výpravě, která se uskutečnila 30. září. Poprvé v puchýřské historii jsme vyráželi na rakovnicko, což kladenská část docela přivítala, protože jsme si mohli zhruba o hodinu přispat:-) V Praze byl sraz totiž již v 8 hodin na Masarykově nádraží, zatímco v Kladně jsme do vlaku přistupovali až o deváté. Říkám my, protože Petr s sebou tentokrát vzal i svou přítelkyni Ivu, která se tak stala dalším novým členem. No a celkem nás tentokrát šlo osm.
Vlak nás dovezl do Řevničova, který je zajímavý mimo jiné tím, že zdejší nádraží je asi 5 km od obce - to bych tak chtěl denně dojíždět:-) Ale zato tam vedou hned dvě turistické trasy, z nichž my jsme si vybrali žlutou, která vede přes přírodní park Džbán. V samotné obci Řevničov jsme po těch 5 kilometrech doplnili zásoby a vyzkoušeli místní dětské hřiště, zajímavé bylo zejména testování kdo koho převáží na houpačce, což se líbilo hlavně Katce a Michalovi, že jo?
Krajem chmelnic a opuky jsme došli až na asi 530m vysoký vrch Džbán, podle kterého se to tam vlastně všechno jmenuje. Nedaleko odtud je opukový lom a u něj naskládané klády a tam jsme se naobědvali. Jako tradičně jsme mohli pozorovat studii s názvem: "Jak Katka pije" - zdokumentováno i na fotografiích.:-) Po obědě jsme sestoupili k Mutějovicím, nad nimiž se vypíná kopec se zříceninou hradu, který se jmenuje - aby se to nepletlo - zase Džbán. Zde jsme se podle chuti vidět rozvaliny rozdělili na stoupací a ležící skupinku a zatímco ležící dole odpočívali, stoupací se vydali nahoru na hrad. Ten je zajímavý už jenom tím, že o něm nejsou téměř žádné zprávy, hlídal prý obchodní cestu a pak ho nějak poškodila tektonická činnost. Zůstalo z něj něco málo zdí a taky zbytek věže, který vypadá jako studna. A je tam prostě hezky:-)
No a v Mutějovicích už jsme se přiblížili na dosah našemu dnešnímu cíli - českému Stonehenge, čili Kounovským kamenným řadám. Na nádraží jsme nakoupili suvenýry a vydali se vstříc naučné stezce. To už se s námi ale musel bohužel rozloučit David, který spěchal do Prahy, takže při čtení naučných tabulí se střídalo už jen zbylých Sedm statečných. Kounovská naučná stezka je trochu tradiční, mírně totalitním písmem jsou na ní vyvedeny informace o tom, co ve zdejších lesích roste, žije, lítá a zpívá. Hlavně ale vede až k samotným řadám. Jde vlastně o 14 dlouhých pásů balvanů, o kterých vlastně nikdo pořádně neví, k čemu sloužily. Prý je nejpravděpodobnější souvislost s astronomií, ale jisté to zdaleka není. Dnes je většina z řad skryta v houští a musíte je trochu hledat, ale 4 jsou prochozené, vede kolem nich i ta naučná stezka, která odbočuje i k největšímu kameni celého souboru, tzv. Gibbonovi.
Po prohlídce a nezbytném focení jsme se vrátili zpět na turistické značení, nejprve žluté a posléze modré, které nás dovedlo až do obce, která dala řadám jméno - do Kounova, odkud nás odvezl motorový vagonek do Rakovníka, kde jsme přestoupili na vlak do Kladna, resp. do Prahy. Pěkné to bylo, v nohách krásných 20 kilometrů a hlavně radost z příjemného dne. Rozloučení s létem se nám vydařilo myslím minimálně stejně tak dobře jako se zimou:-) a obešlo se dokonce i bez vody v botách! Tak se mějte do příště hezky a zdrávi došli k dalšímu výletu...to už budou skoro Vánoce!
-jar-

Po zámeckém chodníčku - 24.6.2006

9. února 2008 v 11:08 | Jarda |  Výlety
Fotky z tohoto výletu naleznete zde: http://puchyri.rajce.idnes.cz/Jemniste/
Další puchýřský výlet, tentokráte opravdu letní a za počasí, které k výletu přímo vybízelo, se uskutečnil v sobotu 24. června 2006. Tradiční sraz na Hlavním nádraží byl tentokráte před 8 hodinou a v 8:13 jsme už startovali spěšným vlakem směr Tomice, kde podle naší mapy měla začínat žlutá turistická stezka. Obvykle začínám vítáním nových tváří a jsem moc rád, že i tentokrát můžu v této tradici pokračovat. Takže novými členy jsou Pavlína, vysokoškolská spolužačka Michala, Terka, vysokoškolská spolužačka Terky ( :-) ) a pozor, přátelé, první zahraniční účastník, Katka z Bratislavy, vysokoškolská spolužačka Katky. (Myslím, že už jsme se fakt parádně rozrostli, stabilně na každý výlet přichází alespoň 10 členů, takže akce mají stále hezčí atmosféru, proto neváhejte a pojďte s námi příště i vy!)
Před půl desátou jsme byli na místě, značku jsme objevili, ale nakonec jsme si stejně museli trochu zaimprovizovat, protože turisti jsou šibalové a značku za těch 20 let od vydání naší mapy nějak záhadně pozměnili:-) Nicméně bloudění se nekonalo, dobří lidé poradili, a tak jsme z Tomic došli až do Ouběnic a odtud po zelené na hájovnu Vrbětín, Miroslav a Mladonice.Tam jsme zařadili obědní pauzičku. Místo se ukázalo jako mimořádně vhodné, protože kolem byla spousta lesních jahod, tolik pohromadě jsem už dlouho neviděl. Přestávku zpestřily tentokrát Verča s Katkou, které nám názorně ukázaly, jak to vypadá v lanovém centru:-) Musíme tam někdy vyrazit:-)
Po obědě jsme sestoupili do Postupic, odkud to na dnešní cíl, zámek Jemniště, je už jen malý kousek. Rozhodli jsme se trochu si trasu natáhnout, naše mapka nabízela krásný okruh, shodou okolností z větší části opět po žluté značce, kterou jsme ale za vesničkou Pozov nemohli objevit, zvolili jsme tedy neznačenou cestu, kudy jsme původní značení tušili. Jaké bylo ale překvapení, když jsme za chvíli z druhé strany dorazili zase do Pozova:-) Inu, okruh byl sice tedy trochu jiný než jsme zamýšleli, ale nevadilo to určitě nikomu, den byl opravdu jako vymalovaný. Vrátili jsme se tedy zase do Postupic a odtud jsme pokorně ušli poslední 2 km před úžasný zámek Jemniště. Možná budu trochu nekritický, protože já osobně mám zámky hroooozně rád, zvlášť tyhle menší, kam nepřijde tolik lidí a prohlídku si můžete pořádně užít. Byla to opravdu paráda, skoro bych řekl, že se mi tenhle výlet líbil zase nejvíc, ale ono se těžko srovnává. Každý má něco do sebe.
Po prohlídce zámku jsme ještě omrkli zámecký park s pávy. No a poté jsme se vrátili na postupické nádraží, odkud nás, po ušlápnutých 21 km, kolem šesté hodiny odvezl vlak na Benešov, kde jsme přestupovali na spojení domů. Na trati do Prahy zase spadla trolej, takže jsme se na příjezdu poněkud opozdili, ale celou cestu jsme příjemně popovídali, takže nám uběhla víc než rychle.
Zkrátka nezbývá než doufat, že i další výlet se takhle hezky povede. Zdrávi došli!
-jar-

Za tajemstvím blanických rytířů - 11.3.2006

9. února 2008 v 11:00 | Jarda |  Výlety
První puchýřská akce roku 2006 se uskutečnila 11. března. A hned jsme se vypravili do trochu vzdálenějších končin, a sice na CHKO Blaník. Sraz na Hlavním nádraží byl proto tentokrát už v 7.15, ale účast byla i přesto téměř rekordní, 11 poutníků z Prahy, Kladna, Říčan a opět i z Dokes u Kladna, odkud nám přibyl další nový účastník Petr.
Vlak nás dovezl až do Vlašimi, kde jsme si dali krátký rozchod na občerstvení v cukrárně či na návštěvu zámeckého parku se známým Čínským pavilonem, který je mimochodem moc pěkný. Škoda, že nebyl čas na prohlídku, zámek vypadá alespoň zvenčí velice hezky. Nezbývá než to někdy v budoucnu ověřit Po téhle městské pauzičce jsme se tedy vypravili na cestu. Zprvu to vypadalo docela rozumně. Navíc větší část červené turistické značky na Blanický vrchol nás vedla spíš po silnici, takže jsme ještě netušili, jak dobrodružné putování nás čeká při sestupu. Prošli jsme takhle vesnicí se zajímavým názvem Kondrac a pak už přišlo první klouzání. Další kus etapy totiž nečekaně vedl lesem dolů, po docela poctivé ledovce, ale doklouzali jsme se všichni. Pak jsme zvládli i další nečekaná překvapení, například úzkou dřevěnou lávku nebo zase strmý výstup, ovšem vydrželi všichni do jednoho, a tak se nám po 10,5 kilometrech konečně ukázal vrchol Blaníka se dřevěnou rozhlednou. Jenom tu jeskyni rytířů jsme v tom spěchu nějak neobjevili, ale aspoň zůstane i dál tajemná a schovaná a možná, že je to dobře. Říká se přece, že rytíři vyjedou, až nám bude nejhůř a to snad ještě hned tak nebude.
Každopádně u rozhledny byl už nejvyšší čas na oběd a pochopitelně taky na rozhled do okolní krajiny, kterou už ale pomalu začaly přikrývat sněhové mraky. Na vrcholku taky nemohlo chybět nezbytné focení a tentokrát jsme se ještě zvěčnili do místní kroniky kombinovaně vytvořenou básní. Sestup z hory už byl trochu pro silnější povahy. Z druhé strany na nás totiž číhal parádní sráz, všechny nohy ale zůstaly celé, ještě že asi platí, co říká Jack Kerouac - "Z hory přece nemůžeš spadnout." Takhle jsme se ve zdraví dostali tedy až do Louňovic pod Blaníkem. Zdálo se, že to nejnáročnější z celé pouti už máme za sebou, ale pak cesta odbočila ze silnice do lesa, kde začaly pořádné závěje. Tak se naše parta prodírala cestou necestou lesem nelesem, polem nepolem po kolena ve sněhu až do Veliše, před kterou se na nás navíc začaly sypat sněhové vločky jako hrom. Skoro bych řekl, že takhle zimní počasí nebylo ani na vánočním výletě, a tak se z naší výpravy, která původně měla nést podtitul Vítání jara stalo spíš Loučení se zimou, což ale určitě neubralo na kvalitě Naopak se ukázalo, že nikdo z nás není padavka, protože jsme statečně odolali a vydrželi. Musím vážně říct, že tímhle koncem to byl zatím možná nejnáročnější výlet, takže k velezaslouženému diplomku uděluje Puchýřský odbor každému členovi obrovskou pochvalu a uznání!!!!!!! A taky poděkování, že jste vůbec vyrazili, i když to platí samozřejmě vždycky.
Po Veliši jsme další, ale už méně zasněženou cestou (jenom tak ke kotníkům ), došli až do Nesperské Lhoty, odkud už vedla zase silnice, která nás po celkem ušláplých 23 kilometrech přivedla do Znosimi, kde na místním nádražíčku byl naplánován cíl. A odtud už bylo zase jenom příjemně, všechny vláčky jely načas, takže domů jsme se dostali živí a zdraví a pořádně turisticky unavení. Ale nemůžu si pomoct, zase to stálo za to, zase to bylo skvělý a už se zase těším na příště!
Tak se mějte, zdrávi došli!
-jar-

Půjdem spolu do betléma - 17.12.2005

9. února 2008 v 10:51 | Jarda |  Výlety
Fotky z tohoto výletu nalezenete zde: http://puchyri.rajce.idnes.cz/Pujdem_spolu_do_betlema/
Vánoční výlety mají v našem puchýřském sdružení obzvláštní význam, protože o Vánocích vlastně v prvopočátku vznikla naše myšlenka - viz O nás. Už jen z toho důvodu se letos 17.12.2005 konal výroční vánoční pochod, tentokrát z Prahy - Radotína po ČTZ až na oblíbený cíl spousty turistů, na Karlštejn. I když obvyklých členů se tentokrát sešlo o něco méně, podařilo se ale přilákat další nové tváře. Největší obdiv asi zaslouží Terčina vysokoškolská spolužačka Verča, která si dokonce neváhala ráno přivstat a přijela do Prahy až z Tábora. (Za odměnu určitě naplánujeme některý z příštích výletů někde v bližším táborském okolí:-) ) Srazili jsme se jako tradičně na pražském Hlavním nádraží, odkud nás vlak dovezl na startovní čáru, do Radotína. Nejmenovaný člen výpravy zde zjistil, že cesta z Hlavního nádraží do Radotína může stát i více než 40 Kč, to když zrovna nemůžete najít jízdenku, kterou jste si řádně zakoupili a průvodčí vám napaří doplatek, že ano?! :-) Výlet měl tentokrát i skutečně správnou zimní zasněženou atmosféru, i když jsme tedy byli rádi, že počasí se přes noc z pátku na sobotu trochu umoudřilo, protože v páteční vichřici by se sice jít dalo, a jistě by to byl nečekaný zážitek, ale asi jen pro silnější povahy. Však taky v lese bylo vidět spoustu popadaných stromů, které tam větrný živel napáchal. Ale díky tomu jsme hned nad Radotínem objevili spoustu spadaných větví s krásným vánočním suvenýrem, jmelím, takže někteří z nás večer doma udělali maminkám radost. Cesta nám utekla bez větších problémů a překvapení, jen někde se místo chůze dalo i solidně klouzat. Při svačině ve Vonoklasech jsme dokonce potkali partu zimních cyklistů, zkrátka sportovat se dá v každém počasí. Po poledni se začal sypat nový sníh, takže cesta v polích už byla náročnější než dřív, ale naše ostřílená skupina přesto poctivě ušla celou trasu, někteří si ji zpestřili i pádem a někteří nejen jedním, čímž si v cíli vysloužili zvláštní ocenění za statečnost. Karlštejnská věž se před námi vynořila někdy kolem 14. hodiny. Na hrad jsme se bohužel nedostali, protože byl kvůli nějaké svatbě pro veřejnost uzavřený, ale to nevadilo, protože naším hlavním cílem bylo tentokrát místní Muzeum betlémů. Tady jsme si prohlédli všechny možné druhy betlémů od těch klasických až po perníkové, miniaturní a naopak obrovské. Největší je tam karlštejnský královský betlém, který je navíc pohyblivý a doprovázený poutavou vlasteneckou pověstí o tom, že Ježíšek je vlastně z Karlštejna… kdo ví? :-) V další části byl dokonce betlém zvířecí a jako malý bonus i tajuplná Bílá paní, no zkrátka pohádka. Další nový člen, Jirka, si taky všiml, že vzhledem k velikosti některých figurek musela mít Panna Maria asi dost těžký porod, někde byl totiž Ježíšek v jesličkách jen o málo menší než dospělé figurky okolo. Aspoň jsme zase něco nového objevili. Z Muzea jsme ještě ušli asi 1,5 km po ŽTZ na místní nádraží, čímž jsme uzavřeli účet dnešní výpravy na myslím slušných 19 km. Na rozdíl od zážitků zpod Řípu jely všechny vlaky podle jízdního řádu, takže jsme si nerušeně a bezstarostně vychutnali i donesené domácí cukroví, které nám osladilo udílení diplomků. Už před 16. hodinou jsme byli zase v Praze a zvolna jsme se vánočně rozloučili. To se mi to dneska ale líbilo, takhle nějak si ty výlety představuji. Tak to má být a do nového roku bychom si mohli popřát, ať nám to takhle jde pořád. PF 2006 a příště ahoj!
-jar-

Za praotcem Čechem - 17.9.2005

9. února 2008 v 10:44 | Jarda |  Výlety
Fotky z tohoto výletu naleznete zde: http://members.chello.cz/tatonka/rip/
3. velká puchýřská akce se uskutečnila 17.9. 2005. Naším cílem se tentokrát stala památná hora Říp, kam jsme se prostě museli jednou vypravit, neboť jak stojí nahoře psáno: "Co Mohamedu Mekka, to Čechu má být Říp!" Počasí na nás sice zase nebylo zrovna přívětivé, vyráželi jsme do sychravého podzimního rána, ale nakonec jsme nezmokli, takže nebylo potřeba pochodovat v pláštěnkách, tak jako po stopách kocoura Mikeše. Je ale vidět, že jsme odolní a že turistika je lákavá, neboť 9 účastníků není myslím vůbec špatný výsledek. (A konečně se mi taky podařilo rozšířit kladenskou kolonii v puchýřských řadách o mého gymnaziálního spolužáka Jendu). Sraz byl tentokrát na Masarykově nádraží už v 7.20, neboť za startovní bod jsme zvolili Roudnici nad Labem, která je přece jen trochu dál od Prahy. V Roudnici nejprve někteří pochodníci doplnili energii svačinou, ale i když padaly i návrhy typu: "Nikam nepůjdem zůstaneme na vinobraní", které ve městě právě probíhalo, na cestu po červené značce nakonec vyrazili všichni. Záhy se ukázalo, že opustit Roudnici ale nebude tak snadné, jak se zprvu zdálo, značka brzy zmizela někde mezi domky a chvíli trvalo napojit se na ní zpátky. Někteří marně protestovali, že chtějí jít po silnici, když už jednou vyšli kopec, ale protože správný turista se značky drží jako klíště, museli se nakonec i tito rebelové podřídit. Poté už cesta pokračovala víceméně bez obtíží, listnatým lesíkem jsme doputovali až do Krabčic a pak hned do vesničky Rovný, která už leží přímo na úpatí Řípu. Vysokohorský výstup jsme také zvládli, dokonce jen s jednou mezizastávkou, takže brzy se nám otevřel vytoužený pohled na turistickou chatu a rotundu Svatého Jiří a Svatého Vojtěcha. Tu je možné si za mírný poplatek prohlédnout, takže jsme pochopitelně neváhali. Paní průvodkyně nás zato odměnila výkladem, za který by se nemusel stydět ani divadelní umělec přednášející patetickou báseň. Podle jejích slov by návštěva Řípu nebyla úplná, kdybychom nenavštívili ještě dvě vyhlídky, Českého středohoří a Pražskou. Zde si holky vyzkoušely pózování před objektivem fotografů. Před sestupem nemohlo chybět ještě nezbytné občerstvení v chatě, u místního horala. Sestup z hory jsme zahájili na druhou stranu, stále po červené značce, která nás dovedla do vesničky Ctiněves. Obloha vypadala zrovna docela zlověstně, jenže vzhledem k tomu, že z Ctiněvsi jel další spoj až za víc než 2 hodiny, rozhodli jsme se zariskovat a pokračovat dál podle plánu. Značka se nám pak ještě jednou ztratila u jakéhosi startoviště u Jeviněvsi, ale nakonec jsme jí zase vypátrali a pak jsme už bez zastávky došli až do Mlčechvost, kde jsme se po 18 km rozhodli náš pochod zakončit. Z Mlčechvost jsme vyrazili autobusem do Kralup. Tady už by mohl celý článek končit. Taky jsem si celou cestu říkal, jak to krásně vyšlo, ale to jsem netušil, jaké překvapení nás ještě čeká...v Kralupech nám totiž nakonec průvodčí oznámil, že ve vlaku je nějaký podezřelý balíček, tak jsme se nakonec stali svědky hasičského zásahu! První dojem, který to ve mně zanechalo, byl mírně řečeno rozpačitý. Skoro bych řekl, že to vypadalo tak, že každý hasič udílel pokyny podle sebe, takže jsme se museli natřikrát přesouvat. Pak nám bylo oznámeno, že musíme počkat než přijede pyrotechnik z Prahy, s tím, že to celé může trvat půl hodiny, hodinu, dvě hodiny i víc. Celá cesta se tak docela protáhla, vyrazili jsme domů až po 20. hodině, ale aspoň jsme si stihli dát ještě v Kralupech v restauraci Pasáž (takový nápor jako ten večer tam vzhledem k rychlosti obsluhy nebývá zvykem;-) ) dobrou večeři. Takže nakonec docela dobrodružný závěr, ale aspoň vidíte, co se dá s Puchýři zažít!!! Takže příště opět zdrávi došli!
-jar-

Po stopách kocoura Mikeše - 2.7.2005

9. února 2008 v 10:40 | Jarda a Andrea |  Výlety
Fotky z tohoto výletu naleznete zde: http://puchyri.rajce.idnes.cz/Cesta_kocoura_Mikese/
Další výlet jsme podnikli do pohádkového kraje Josefa Lady z Hrusic do Říčan. Od minule se náš klub mimo stálých členů docela rozrostl, je vidět, že puchýřská sláva se rychle šíří, dokonce i mezi zvířátky, protože tentokrát jsme měli i čtyřnohého průvodce - pejska Jonáše. Výletní nadšence neodradilo ani počasí, které nám na rozdíl od Prčic ukázalo svou úplně opačnou tvář. Na to, že jsme vyrazili na začátku prázdnin, bylo docela nevlídno a část cesty jsme bojovali s deštěm a bahnitými cestami.
Startovali jsme v 7.40 na pražském Hlavním nádraží, odkud nás vlak dovezl až do Mirošovic, ze kterých je to do Hrusic už jen 2 kilometry. Hrusice jsou malá vesnička, kterou Lada proslavil svými pohádkami a kresbami. U jeho busty, bronzové, jak Tereza bleskově poznala:-), je také začátek Mikešovy cesty. Kromě toho je v Hrusicích Ladovo muzeum, ale to jsme vynechali, protože se nám nechtělo čekat do celé hodiny. Trasa Mikešovy cesty je pojatá jako naučná stezka s 12 zastaveními, která jsou vyzdobená obrázky a úryvky ze známé Ladovy knížky, hlavně příběhem jak Mikeš rozbil babičce krajáč se smetanou a vydal se do světa, aby vydělal na nový. Cesta vede přes Starou cihelnu, kde se Jonáš ukázal jako pravý ovčácký pes, když úplně sám rozehnal velkou přesilu ovcí. Pak se pokračuje lesem přes Kožený vrch, do první větší obce na cestě - do Mnichovic, kde Mikeš s Pašíkem byli na pouti. Tady si hladovější část výpravy odhlasovala svačinu:) Z Mnichovic jsme pokračovali dál přes Šibeniční vrch, na kterém stojí opravdová šibenice, a taky docela nákladně vyhlížející hotel. Kousek dál byla pak nějaká restaurace, kde se zájemci mohli vyfotit jako Večerníček, který tam zrovna slavil svoje čtyřicátiny. Po téhle odbočce z trasy jsme došli k dalšímu zastavení - Hladový Mikeš, kde se ale moc jíst nedá, tak si ti, kteří zaváhali v Mnichovicích, museli tak jako chudák kocour počkat až na Setkání s husopaskou. Odtud jsme (bohužel chvíli opět v dešti) pokračovali do Struhařova, a dál na několik zastavení blízko sebe - na místech, kde Mikeš podle knížky například zachránil nějaké babičce nůši před zlodějem nebo kde ho chtěli ukrást cikáni. Předposlední zastávka byla ve Světicích, kde starostovic Mícinka chtěla na Mikeše hodit to, že sama krade mléko. Pak už jsme lesem došli až na říčanské náměstí, kde u infocentra končí celá trasa stezky. V Říčanech zbyl čas i na tentokrát extra zasloužené občerstvení, ale hlavně na překvapení - Terkou vlastnoručně vyrobené originální speciální puchýřské diplomy pro každého účastníka. No lepšíme se, ještě pár výletů a budou z nás fakt praví tůristi:-) Na zpáteční cestě vlakem do Prahy se na nás přece jen usmálo i sluníčko, takže alespoň já, protože pro mě tím program skončil, jsem se vracel domů zase tak nějak příjemně unavený jako posledně. Přípotoční skupina měla totiž ještě pokračování ve formě třídního srazu v kavárně Na půl cesty. Jo ale abych nezapomněl, taky jsme se zase poučili, viděli jsme třeba tzv. "sociální džíny" a Katka P. je možná převtělený Mikeš, tak pozor na to:-) Někteří z nás si osvojili i nový způsob seznamování - upřímným kýchnutím pěkně od srdce...:-) Jo a taky mám slíbeno, že se časem budu moct svézt na kombajnu...;-) (že jo, Andy?!) No prostě se tak jako po minulém výletu už moc těším na další podnik, když už víme, že nás jen tak něco nezlomí. Tak zas příště! Ahoj!
-jar-

K této brilantní povídce o naší výpravě snad již není co dodat. Skláním se před Jardovým uměním. Já tak plodná nebudu, jen doplním info o našem malinkém třídním srazu. Sešli jsme se v útulné kafárně Na půl cesty. Všichni poměrně zničení kromě Helenky, která věřte nebo ne přišla. Měli jsme z toho upřímnou radost. Abychom načerpali nové síly, objednala nám Helenka trojí pizzu. Pošmákli jsme si. Probrali jsme, kdo se jak má a co dělá. Helenka se nám svěřila, že objevila v některých třídách velmi nadějné studenty, což za našich časů patrně moc nebývalo:) I Soňa, která zaspala, nakonec dorazila (podotýkám sraz začínal v 18h:) Inu byl to hezký večer. Příští setkání s Helenkou na běžkách.
-and-

Jak to všechno začalo?

6. února 2008 v 19:16 | 15.10.2005 - Jarda a Terka |  O nás
Milí přátelé, ve své pozici redaktora Puchýřů jsem dostal veledůležitý úkol, a to vyzpovídat Terku, osobu pravděpodobně nejkompetentnější. Budu s ní rozprávět o všech puchýřských záležitostech.
Jednoduchá otázka na úvod: Kde hledat počátky Puchýřů?
Nápad uspořádat první výlet mě napadl krátce před Vánoci v roce 2004. V květnu jsem dokončila gymnázium, což kromě "významného" kroku do světa dospělých znamenalo i to, že jsem se přestala pravidelně vídat se svými spolužáky a učiteli. A dobrovolně tu přiznávám, že se mi právě v ten krásný melancholický vánoční čas začalo po nich stýskat. Impulzivně jsem se tedy rozhodla všem napsat a pozvat je na zimní vycházku s cílem na zřícenině Zbořený Kostelec. Šlo nás tehdy sedm statečných. Byl to tehdy úctyhodný počet, když si vzpomenu, jaké nám zrovna přálo počasí.
A napadlo vás už tehdy, že byste se takhle netradičně scházeli častěji a pravidelněji?
Ano. Lákala mě i myšlenka rozšířit naši třídní skupinku o další veselé turisty.
Správně… jsem toho ostatně i důkazem. Na další akci, na slavném pochodu Praha - Prčice, jsem už pochodoval s vámi.
Byl jsi už také přítomen pečlivého vymýšlení názvu pro náš turistický odbor. Právě na Prčicích totiž vyhrál návrh "Puchýři".
Přesně tak, a o téhle a všech dalších cestách si už návštěvníci stránek mohou počíst v samostatné sekci Výlety. Přejdu ale k další otázce: Myslíš si, že se ti podařilo vytvořit partu, která by se takto scházela i v budoucnu?
Myslím si, že jsme dobrá parta :) a doufám, že to tak bude i v časech příštích. Moc si přeji, abychom se sami sobě na těch velkých cestách životem neztratili, abychom přestáli všechny bomby, které na nás číhají nejen na nádražích.
Co když se někomu zalíbí toto povídání a vůbec všechno co Puchýři dělají a už jen chtějí vědět, zda- li mezi sebe bereme i nové duše?
Samozřejmě. Přijímáme mladé, flexibilní, komunikativní, kooperativní, kreativní, perspektivní lidi, které mají ochotu se stále vzdělávat.
Takže nikoho? :-)
Nejraději jsem, když si stávající člen někoho přivede. Takže dobrá rada pro zájemce je napojit se na někoho ze stávajících členů. Tím jsem ale samozřejmě i já, takže jestli teď čte tento internetový příspěvek nějaká čistá duše, která by s námi ráda poutničila, ať se mi přes mail směle ozve a určitě se dohodneme.
Zdrávi došli do konce interview!

Prčice - 21.5.2005

6. února 2008 v 19:13 | Andrea |  Výlety
První společnou výpravou byl známý pochod z Prahy do Prčic. Na sedmdesáti kilometrovou trasu si ještě netroufli, ale i 26 km na rozpálené cestě za více než slunečného počasí nebyla procházka růžovou zahradou. Určitě mi dají všichni za pravdu, že jsme se pěkně zapotili. Ale statečně jsme vytrvali a nenechali se zlomit těžkými podmínkami. Nutno uznat, že některé skupinky dobrovolně zvolili i cestu tzv. sebemrskačství, popili pár dvanáctek a na trasu se vrhli s nejistou představou kudy jít a ušli tak potácivou chůzí i o pár kilometrů navíc... I když to naštěstí nebyl náš případ, vzdejme jim hold. Naše výprava však byla neméně úspěšná. Můžeme se pochlubit zdoláním trasy pochodu v rekordním čase přibližně 6 hodin. A to jsme se i v klidu naobědvali! V cíli jsme se všichni společně složili na jednu hromadu a vychutnali si zasloužený pocit vítězství a vysněné Tatranky. No mňam! Časem jsme posbírali končetiny a vydali se opět na cestu. Tentokrát už na čtyř kolech autobusem domů. Všude spousta výletníků se stejným cílem. Doprava trochu kolabovala, ale na to jsme přece my všichni Pražáci zvyklí. Vystáli jsme jednu frontu, druhou, možná i třetí (to už jsem ty fronty přestávala raději počítat), ale dorazili jsme!
Botička z Prčic